MAPA PRO NAVIGACI   TRASA

[úvod] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42]


38. DEN, 27. 3. 2001, ÚTERÝ - LAMINGTON NATIONAL PARK

V noci zase pršelo, ale to nám bylo jedno, my byli schovaní pod střechou. Jen chudák stan! Ze společenské místnosti jsme vypadli brzo, asi v 7:30, udělali si snídani, vylili další vodu ze stanu a vše zabalili. Po cestě do supermarketu tankujeme náš nejlevnější benzín za 0,84 AUD/l, potom nakupujeme zásoby a po "jedničce" jedeme směrem na Coomeru, kde bychom měli odbočit na Lamington NP. Pavel jako navigátor senior zklamal, prý zrovna "něco hledal", a tak tuto odbočku míjíme. Naštěstí to není žádná tragédie a sjíždíme tedy až v Nerangu, odkud vede taky cesta do Canungry přes pohoří Darlington Range. Z Canungry začínáme stoupat serpentinami do našeho dnešního cíle. Po cestě se zastavujeme u statku s lamami, ale hned jedeme dál vzhůru mezi eukalypty k parkovišti u O'reilly's Guesthouse. Národní park Lamington se nachází v pohoří McPherson Mountain Range a byl vyhlášen v roce 1915. Je tvořen subtropickými deštnými lesy a jeho vrcholky dosahují až 900 m.n.m..

Z parkoviště se vydáváme dále už pěšky na "bushwalk" k Elabana Falls. Cestou navštěvujeme místní atrakci Tree Top Walk, cestu po visutých lávkách v korunách stromů. Hned na začátku cesty je ukázka tzv. host tree, kde je vidět, jak to dopadne se stromem, jehož kmen obejmou další parazitující stromy a vlastně ho zahubí. Nakonec "vznikne" nový strom, který je uvnitř dutý. Tato dutina po odumřelém stromu byla u země v tomto případě tak velká, že se do ní vešel dospělý člověk a je skrz ní vidět až nahoru. Samozřejmě jsme si to museli vyzkoušet a jenom doufali, že uvnitř nebudou žádné jedovaté breberky. Udělal jsem i dvě fotky, tak doufám, že z nich něco bude. Začínají se hromadit další zájemci na vstup do stromu, tak raději nezdržujeme a jdeme na lávku. Ta je jednosměrná, protože není zrovna široká a vede ve výšce až 15 metrů. Každých asi 10 metrů je uchycená na kůlech a podle instrukcí smí na jeden zavěšený a houpavý úsek vstoupit jen určitý počet lidí. V jedné části je zastávka u vysokého stromu, na který vedou kovové žebříky a je tak možno vyšplhat na dvě plošiny ve výšce 25 a 30 metrů nad zemí. I tady je omezení v počtu lidí na lávkách, na spodní se vejdou 3, na horní 2 zájemci. Protože jsem lezl první a Mirka hned za mnou a chtěli jsme pochopitelně vylézt až nahoru, musel Pavel čekat dole. Dostal se tak do malého konfliktu, protože se po lávkách přihnala skupinka nějakých Australanů a chtěla ho předběhnout. Naprosto nebrala na vědomí, že nahoře už jsou lidi a chtěli prostě lézt hned nahoru. Pavlovi se po malé slovní bitvě podařilo své postavení uhájit, jenom jedna asi sedmdesátiletá sportovkyně ho předběhla. Měla ale malý problém, protože se svýma proporcema málem žebříky zablokovala navždy a i my při návratu zpátky dolů jsme museli chvíli čekat, než se vyprostí. Pohled z nejvyšší vyhlídky na okolní lesy ale byl úžasný a stál za to. Pokračujeme po lávce dál k jejímu konci a hojně využíváme možnosti rozhoupat ji.

Když jsme zase na pevné zemi, jdeme se podívat do místní botanické zahrady, ale ta je dosti zanedbaná. Jediné, co mě celkem těší, že jsem stačil na chvíli zahlédnout černého scinka, ale bohužel jsem si ho už nestačil vyfotit. Ale jdeme dál, máme ještě dlouhou cestu. Cesta vede pěšinkou deštným subtropickým pralesem s velkým množstvím lián. Znovu vidíme další host tree, kam si Pavel vlezl a vyfotil vnitřek. U Picnic Rock přecházíme říčku a za chvíli jsme už u Elabana Falls. Po chvilce kochání se stejnou cestou vracíme zpátky, na nějaký okruh bohužel nemáme čas. I tak jsme ale za půlden došli na místo, kam vedou normálně celodenní tracky (i když ve formě okruhu). U O'reilly's Guesthouse si kupujeme nějaké pohledy a pak už se vracíme úzkými serpentinami zase dolů zpátky k moři.

Projíždíme Nerangem dál na Southport. Protože se začíná stmívat, střídá mě Pavel za volantem, přeci jenom nejsem sebevrah. Hledáme kemp, ale protože jsme v Surfer's Paradise, bude to asi trochu náročnější. Chvíli se motáme po hlavních i vedlejších uličkách nebo po cestách podél pláží, mezi stovkami hotelů, heren a dalších zábavních podniků, které svítí do tmy barevnými neóny. Nakonec v Miami, fakt je to tu jako Amerika, nacházíme kemp hned u silnice. Vyndáváme mokré věci z předchozí noci, aby trochu proschly, hlavně stan to potřebuje. Protože trochu fouká vítr, schne celkem rychle. Mezitím si děláme večeři a po ní se vydáváme najít nějaký ten bottle shop na pivo. Nacházíme ho hned za křižovatkou, takže nemusíme chodit daleko. Ještě než zalezeme spát, dopisujeme deníky a já vzpomínám na prokličkované kilometry v horách. Serpentiny, to je můj živel, jsem rád, že vyšly zrovna na mně.

Ž 211 km      € 184 km já

                        € 27 km Pavel